THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední dobou se mi zdá, že tuzemské nu-metalové skupiny rostou jako houby po dešti. Jen málo z nich však posouvá hranice žánru dál a hned na úvod musím říci, že i MAGMA HOTEL zůstali někde v půli cesty. Na aktuálním počinu najdete jak strnule působící bizkiťácké a kornovské klišé, tak kroky do uvolněnějšího experimentování s jinými žánry. Stylově tedy jde o spojení rap-metalu a hardcoru s občasnými bázlivými, ale velmi osvěžujícími výlety do sluncem zalitého reggae a dalších oblastí.
Co se týče jednotlivých skladeb, ty působí poměrně rozporuplně. Osobně k nejsilnějším momentům alba řadím „Babylon Citrus“, která dýchá jamajsky plážovou atmosférou, jež záhy trochu zabíjí poněkud laciná zbustrovaná kytara a úplně pohřbívá koncový riff. Hodnotím sice kladně, že skladba má znatelný vývoj, nicméně ten rozhodně není k lepšímu. Hned následující pecka mi v počátku trošilinku připomíná RHCHP a taktéž se řadí k těm, které jsem si oblíbil více než ostatní. Poklidné, ale příjemně houpavé tempo, jenž mi kupodivu u MAGMA HOTEL vyhovuje více než tvrdší vály, narušuje opět agresivní kytarový vpád potápějící písničku do poněkud klišovitějších nu-metalových vod. Ostatně stejně jako u skladby minulé. Při devítce „S.M.“, mimochodem jediná s českým textem, jsem si velmi rychle vzpomněl na výherce letošního Jim Beam Music THE.SWITCH, což bude způsobeno možná stylizací zpěvu, který mi dosti připomíná Štěpána Šatopleta. Tak, jako u THE.SWITCH, i sem čeština dobře sedne a nepůsobí na první poslech hloupě, což je u podobných skupin rozhodně výhrou.
Co se sluší vyzdvihnout je stránka producentská. Nahrávka zní velmi profesionálně, nepostrádá pestrou paletu zvukových domalovánek, počínaje intrem, přes různé libůstky nejen na začátcích jednotlivých skladeb. Nejsilnější tracky jsou paradoxně ty nejměkčí, kde se skupina na několik chvil vymaňuje z pout žánru. Rozhodně bych uvítal více podobných experimentů i v tvrdších skladbách, nicméně ty se pevně drží zažitého mustru, který nahrávku strhává spíše k šedému průměru, leč dobře a poctivě udělanému. Bohužel se mi zdá, že takových skupin je na české scéně čím dál tím více a tím pádem je čím dál těžší vybudovat si nějakou osobitost. Celkem rád bych MAGMA HOTEL viděl živě. Dovolím si predikovat, že výsledek bude o dost lepší než z CD a zároveň si dokážu poměrně dobře představit, jak hopsající zástupy pod podiem řvou z plna hrdla se zdviženou pěstí spolu se zpěvákem, neboť některé výkřiky ve skladbách jsou přesně k tomuto stavěné.
Po zvukové stránce plně profesionální kotouč od další numetalové smečky z tuzemska, na jejíž tvorbě se nezapře jak inspirace zámořskou scénou, tak v několika světlých momentech i zdárné pokusy o originálnější křížení s jinými styly.
6 / 10
Fun Tom de la ROCKO channel
- vokály
el BARTo
- basa
Kamillos
- kytara
Bogis
- kytara
Elvis Belmondo
- bicí
KATCH-R aka dirty Harahim
- trntbl.
1. Devine Warning
2. Pillsman
3. Deja Vu
4. Shit From Baghdad
5. Babylon Citrus
6. M.B. Forever
7. Too
8. Don't Trust Your Enemy
9. S.M.
10. H8 4 U, Bitch
Vydáno: 2004
Vydavatel: Vlastní náklad
Produkce: Zdeněk Šikýř, Jakub Homola, roPko & MAGMA HOTEL
Studio: Studio Hostivař
Nějak se nám v té naší české kotlině s nu-metalovými nahrávkami roztrhnul pytel. Pochopitelně, jak už bývá zvykem, děje se tak 2-3 roky po hlavním žánrovém boomu proběhnuvším na západě od našich hranic.
Tím však nechci naší nu-metalové scéně upírat právo na existenci. Ba právě naopak, sám rád uvítám kvalitní noshledy americké scény. A těmi MAGMA HOTEL podle mě jsou. Díky bublající base a charakteristickému zvuku kytar ponejvíce připomenou starší KORN. Míra inspirace však nepřekračuje hranici vykrádání, neboť kapela má dostatek vlastního hitového potenciálu a v kombinaci s kvalitními instrumentálními výkony a velmi dobrou produkcí z hostivařského studia se "Deja Vu" vskutku velmi dobře poslouchá. Dle mého názoru v rámci svého žánru jedna z mála opravdu ne zbytečných tuzemských nahrávek.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.